Lidská paměť nepřesahuje dobu jedné až dvou generací. Tedy, co se přihodilo před více než 20 – 40 roky je vnímáno v populaci jako dávná historie, nebo jako pohádky stařečků a stařenek.
Sama o sobě tato skutečnost není nijak důležitá, vlastně tak trochu přispívá k pokroku lidstva. Asi je ale tak trochu důvodem vzniku památníků, pamětních dnů a připomenutí výročí událostí, které skutečně změnili historii. A protože se „ohlazují“ ostré obrysy vzpomínek, je správné stále připomínat, jak bychom žili, kdyby….
Příznaky cukrovky, stejně jako její praktickou neléčitelnost popsali již v Antice. Ze starého Říma nám dokonce zbyl i její správný název – diabetes mellitus. V překladu to znamená „úplavice cukrová“. Takto antičtí lékaři pojmenovali nemoc, jejíž hlavními projevy byla neuhasitelná žízeň, velký objem sladké moči (ano, ochutnávali moč pacientů), slabost, hubnutí a celkové chřadnutí organizmu, které v krátké době vedlo ke smrti. Trvalo dvě tisíciletí, než díky pokrokům vědy a medicínského výzkumu bylo objeveno, že cukrovku lze léčit výtažkem ze slinivky břišní. Brzy poté byl objeven hormon (inzulín), jehož nedostatek způsoboval cukrovku. Krátce nato (z dnešního pohledu v neuvěřitelné době několika měsíců) byl použit k léčbě pejsků s cukrovkou. 11. 1. 1922 byl po první dávce inzulínu zachráněn první lidský život.
První začátky léčby inzulínem byly krušné. Musel být podáván v injekcích (což je zapotřebí i dnes, i když se stále hledají i jiné cesty aplikace). Ale protože nebylo v té době možné molekulu získat jinak, než ze slinivek hospodářských zvířat (skot a vepři), nebylo možné výtažek s obsahem inzulínu zbavit důkladně příměsí a nebylo možno molekuly inzulínu nijak upravit. Léčba inzulínem v minulosti (a to ještě nedávné) byla něco jako rituál. 3 – 4 x denně si nemocný nabrousil hrot injekční jehly, 20 minut vyvařil a skleněnou stříkačkou (aby zabránil přenosu infekce), si pak poměrně bolestivě aplikoval ze současného pohledu přibližnou dávku. Inzulín zbavil nemocné tíživých příznaků a zachraňoval jim život. Sto let je dlouhá doba, léčba inzulínem se proměnila k nepoznání. Stále však u nemocných zůstává zachráncem života.
V České republice je v současnosti životně závislých na léčbě inzulínem okolo 200 000 osob. Naštěstí, i když zatím nedovedeme inzulín nahradit nějakou jinou léčbou, nabízí pokroky medicíny (s využitím pokroků celé řady další oborů) takový způsob léčby, který se jenom skutečně maličko liší.
Máme k dispozici upravené molekuly lidského inzulínu vyráběné biotechnologicky v dostatečném množství, které kryje veškerou potřebu.
Těmto molekulám říkáme „analoga“ inzulínu. Lépe se snášejí, mají menší nebezpečí nežádoucích účinků, průběh jejich účinku během dne se velmi blíží přirozené sekreci inzulínu zdravého člověka. Není třeba „vyvařovat“ injekce, protože inzulín lze dopravit do těla buď v jednorázových předplněných aplikátorech (inzulínová pera, která jsou skutečně jako trochu obéznější propisky, využívají složitě vyvinutých jehliček, jejichž vpich není vůbec cítit), anebo pomocí tzv. inzulínové pumpy. Což je přístroj velikosti větší krabičky od sirek, který dávkuje do těla inzulín podle okamžité potřeby. Tyto přístroje jsou propojeny se senzory, které měří trvale hladinu krevního cukru, a podle této hladiny upravují potřebnou dávku inzulínu. Jsou zabezpečeny četnými bezpečnostními pojistkami, takže ve výsledku lze bezpečně dosáhnout koncentrace krevního cukru (glykémie) odpovídající zdravému člověku. Samozřejmě, život závisející na inzulínu není takový, jako má zdravý člověk.
Ale od prvního podání inzulínu, prvního zachráněného života, medicína prošla neuvěřitelným pokrokem. Možná, až si někdo vzpomene za sto let, bude vzpomínat, jak to bylo v době, kdy se bez inzulínu nedalo žít, protože medicína bude umět vyřešit i dnes zdánlivě nemožné – jak přemluvit organismus, aby si sám nahradil produkci inzulínu, kterou z důvodu cukrovky ztratil.
text: prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA
foto: David Černý/ iStock