Filip Jančík, DiS.
Interní klinika 2. LF UK a FN Motol – 7. stanice
Narozen: Ve znamení ryby (1998)
Vystudoval: Zdravotnický asistent – SZŠ Žďár nad Sázavou (2017), Všeobecná sestra – Praha Ječná (2023)
Představa o povolání: Pomáhat lidem.
Nejoblíbenější činnost: Ve volném čase se rád toulám po kavárnách a hlídám psy. V práci pak například rád předávám službu.
Představa ideální dovolené: Vždy toužím po týdnu válení na pláži, to se bohudík nikdy nestalo. Rád jsem v pohybu a mám rád malé severské pláže. Jednou bych se rád podíval do USA.
Oblíbená kniha/film: Máj od Karla Hynka Máchy
Životní motto: Nikdy není pozdě na revoluci.
Kdy jste se rozhodl, že se stanete zdravotní sestrou a kdo nebo co Vás přivedlo na tento nápad?
Chtěl jsem být psycholog. Myslel jsem si, že mi střední pomůže u přijímacích zkoušek na vysokou školu. Dalším důvodem bylo i to, že tam bylo málo matematiky, což asi spousta lidí pochopí. S praxemi ve třetím ročníku mě to ale začalo bavit. Líbilo se mi, že jsem měl okamžitou zpětnou vazbu od pacientů a že výsledek práce často vidím skoro bezprostředně. Po maturitě na mě ale přišla menší krize a jako sestra jsem pracovat nechtěl. Za docela krátkou dobu, asi po půl roce, se mi zastesklo, přestěhoval jsem se s kamarádkou do Prahy a pak to všechno začalo. Vzdělání jsem si doplnil dálkově přímo v Praze, což nebylo s prací občas úplně jednoduché. Plánuji ve vzdělávání pokračovat dál. Ještě před pár lety by mě scénář, že budu pracovat zrovna tady, vůbec nenapadl, ale jsem za něj rád. Baví mě pestrost práce a že každý den vypadá jinak.
Vzpomínáte na svůj první pracovní den ve FNM?
To je docela dobrá historka, zpětně trochu vtipná. Přijel jsem pozdě, protože vlak měl zpoždění. Pak jsem docela dlouho bloudil s kufrem po chodbách. Navíc jsem nutně potřeboval ještě v ten den odejít v 15 hodin – a v kombinaci toho všeho se to dost těžko staniční vysvětlovalo. Nakonec to ale problém nebyl. První dny pak samozřejmě byly náročné, asi jako v každé práci. Měl jsem ale skvělou mentorku, takže adaptační proces byl fajn a na své první dny až na několik malých přešlapů rád vzpomínám.
Pracujete na Interní klinice. Co Vás přivedlo právě k tomuto oboru?
Mně se chirurgické a pediatrické obory nikdy nelíbily. Interna mě bavila už na praxích na střední škole. Jak jsem zmiňoval, jde o pestrý obor, což mě baví nejvíc. Člověk si toho vyzkouší opravdu hodně. Ještě před nástupem jsem ale na pohovoru byl vystrašený už jen ze samotné velikosti celé budovy, myslel jsem si, že nenastoupím a uteču s úzkostí domů. Neuměl jsem si představit, že v tak obrovské nemocnici pracuji. Ale pak se všechno uklidnilo. Bloudím tu tedy stále, do učebny KPR sám dojít nedokážu ani po čtyřech letech, co tu jsem.
Jaký je Váš typický pracovní den na Interní klinice?
Velice rychlý. Směna, ať denní nebo noční, uteče lusknutím prstu, a to mě baví, i když je to často náročné. Ale vždycky se vracím domů s pocitem, že jsem dělal něco dobrého. Myslím, že spolu všichni dokážeme spolupracovat, a tak se všichni v práci cítíme dobře. To považuji za důležité, jinak by to fungovat nemohlo. Spousta lidí by mohla říct, že je práce na interně rutinnějšího charakteru. Ono jí ale vždycky něco ozvláštní, takže se nenudím já ani moji kolegové. Každý pacient je u nás totiž jiný a něčím zajímavý.
Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?
Nejdůležitější je podle mě udržení tempa, které se po nás vyžaduje. Pak se člověk musí naučit umět si říct o pomoc nebo radu, protože ne vždycky může každý všechno zvládnout sám. Samozřejmě tu práci člověk musí chtít dělat, mít blízko k lidem a projevit empatii a určitou houževnatost. První půlrok je podle mě nejtěžší, pak už to vše většinou jde lépe – noví lidé si zvyknou a najdou si v práci určitý režim.
Další věc se samotným výkonem práce přímo nesouvisí, ale je podstatná a těžká. Každý musí umět vypnout a dokázat nechat myšlenky za dveřmi oddělení a nenosit si práci domů, což je často velmi náročné, bez toho to ale nejde.
Vzpomenete si na něco, co Vás v poslední době v práci nejvíce potěšilo nebo pobavilo?
Když jsem nedávno poprvé stříhal vlasy u našeho pacienta, který tam je dlouhodobě hospitalizovaný. Byl jsem lehce nervózní, ale dopadlo to vlastně docela dobře. Tedy až na pár drobných zubů. Nikomu se do toho nechtělo, ani nemáme strojek a nůžky na vlasy. Ale zvládli jsme to a pán měl radost, což je to hlavní.
Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek?
Jakákoliv forma mentální akupunktury a ventilace myšlenek. Jinak mám velice rád psy, alternativnější českou hudbu. V létě i v zimě pivo s přáteli.
Jaký byl Váš největší dětský sen?
Chtěl jsem dělat u filmu, ale v titulkách často zaznívá můj jmenovec, dabér, a tak jsem si to rozmyslel, aby se to lidem nepletlo a nelezl jsem mu do zelí. Mámě jsem často vyčítal, že mě špatně pojmenovala a zničila mi tím kariéru. Jako dítě jsem právě z toho důvodu přemýšlel, že se co nejdříve nechám přejmenovat. Pak mě dlouho držela myšlenka veteriny, ta mě ale s příchodem chemie ve škole rychle opustila.
Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?
To nemá nikdo, bohužel. Mně ale funguje pravidelný spánek, což je ve směnnosti velice náročné.
Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?
Každý motivovaný kolega.
Text: Filip Jančík, DiS.
Foto: Anežka Konrádová