Jméno: Hana Čapková
Pracoviště: Onkologická klinika 2. LF UK a FN Motol – radioterapie
Narozena: 1965, Český Brod
Vystudovala: SZŠ Kolín – všeobecná sestra, Onko-hematologie VFN, PSS Brno – klinická onkologie, Ranhojička FNM
Představa o povolání: vstávat ráno s chutí, práce koníčkem
Nejoblíbenější činnost: vaření, pečení, pletení
Představa ideální dovolené: dlouhé procházky v přírodě, chalupaření, rybaření
Oblíbená kniha/film: Afrika snů a skutečnosti, J. Hanzelka a M. Zikmund/Někdo to rád horké
Životní motto: Laskavé slovo nic nestojí.
Už ani nevím, čím jsem chtěla jako malá být, ale asi vším možným jako všechny malé děti. Jako nejmladší sestra čtyř bratrů jsem ošetřila hodně odřených kolen a vyndala zabodnutých třísek z prstu. Je možné, že to byl právě ten pravý impuls proto stát se zdravotní sestřičkou.
Do Motola jsem nastoupila po druhé mateřské dovolené. Přišla jsem na personální oddělení a tam mě poslali za vrchní sestrou na onkologii. Přiznám se, že se mi moc nechtělo, ale měla jsem malé děti a do Motola to bylo jen tři stanice. Paní vrchní byla velmi milá, viděla hrůzu v mých očích a řekla: „Hani, nebojte se, to zvládnete,“ v ten moment mě pohladila po duši a já si řekla: „To dám“.
Onkologie byla první a jediné místo kam jsem šla. Začátky nebyly jednoduché, ale práce se mi líbila, nebyla jednotvárná. Pracovala jsem na ambulanci a v pravidelných intervalech jsme se střídali na stacionáři. Po jedenácti letech nastala změna, když mě paní primářka oslovila, abych nastoupila na ozařovny jako úseková sestra. Po pravdě se mi tehdy moc nechtělo. Domluvily jsme se, že jen na měsíc a potom se rozhodnu. Zůstala jsem a moc ráda. Získala jsem tady nejen nové spolupracovníky, ale i dobré přátelé.
Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pro toto povolání?Určitě zodpovědnost, bez té to nejde v žádné práci, ale v té naší obzvlášť. Být komunikativní všemi směry (pacient, spolupracovníci, nadřízení). Umět naslouchat lidem, být oporou. Však každému se uleví, když se vypovídá. Důležité je si vážit práce druhých a lidi nesoudit.
Každý den mě některý z pacientů nebo kolegů rozesměje. Smích je lék. Jednou jsem třeba pacienta požádala, ať se položí na lehátko, než si připravím injekci, a když jsem se otočila, dotyčný pán ležel na gynekologickém křesle. Tak jsem mu vysvětlila, že na tomto křesle se ženy vyšetřují a lehátko je vedle. Oba jsme se dali do smíchu a měli rozesmátý den. A tak to má být.
Záleží na počasí. Když je hezky, svítí sluníčko, tak je to procházka nebo posezení na zahrádce. Když prší a je nevlídno, vezmu knihu a čtu si nebo si uvařím kafíčko, pustím pohádku, komedii, a jsem spokojená.
Mít velkou a spokojenou rodinu. Právě z takové pocházím. Nejstarší sestra, bratři a já nejmladší. Ráda vzpomínám na dětství. Bylo krásné a bezstarostné.
Každý má svůj recept jak se se stresem poprat. Pro mě je to rodina. Trávit hodně času mezi těmi, které mám ráda. Čerpám energii na chalupě na zahrádce. S manželem jezdíme na celodenní výlety, hrady, zámky. Lidi, tady doma je tak krásně!
Každý den doma, v práci, s přáteli. Díky mým dcerám to bylo hned dvakrát. Nejmladší dcera dostudovala medicínu a starší dcera mi svěřila sladké tajemství, že budu babičkou. Byl to krásný pocit u srdce. Smích a slzy byly v jednom.
Určitě moje maminka. Byla moc hodná, obětavá a krásná. Když jsem nastupovala do první třídy, zůstala na nás sama. Všem dětem dopřála vzdělání a hodně se nadřela. Často na ni vzpomínám, tak ráda bych jí pověděla, co její vnučky dělají, a že na ně může být pyšná. Z profesního hlediska pak pan profesor Koutecký a pan profesor Pafko, který operoval mou sestru, která tu s námi mohla díky tomu ještě nějaký čas být. Děkuji.