Jana Zajícová, Dis.
Centrální operační sály pro dospělé FN Motol, III. chirurgická klinika 1. LF UK a FN Motol
Narozena: 1. 4. 1993
Vystudovala: Klvaňovo gymnázium a střední zdravotnická škola Kyjov, Vyšší odborná zdravotnická škola Zlín
Představa o povolání: Pečovat o nemocné a vracet jim naději. Také je hezké pozorovat, jak je naše zdravotnictví na vysoké úrovni a stále se rychle rozvíjí.
Nejoblíbenější činnost: Jako dítě jsem ráda tvořila, a k tomu se teď vracím.
Představa ideální dovolené: Je jedno, jestli pod stanem, či v ***** hotelu na Maledivách. Pro mě je důležité, aby tam byli lidé, které mám ráda.
Oblíbená kniha/film: Malý princ
Životní motto: Přej a bude ti přáno.
Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou a kdo nebo co Vás přivedlo na tento nápad?
Měla jsem celkem jasno! Půjdu na hotelovou školu, protože jednou budu mít kavárnu. V té době jsme s kamarádkou u tety pomáhaly s přípravou svateb, oslav a dalších společenských akcí. Ale před podáním přihlášek na střední školu jsem se začala starat o dítě jedné paní z vesnice, která měla zdravotní komplikace po porodu. Denní kontakt s dítětem mě naplňoval a najednou mi to došlo. Chci být dětská sestra! Po dobu studia jsem navštěvovala kojenecký ústav, kde jsem trávila svůj volný čas. Také si vzpomínám, že jsem měla období, kdy jsem chtěla ze školy odejít. Teď děkuji, že se to nestalo.
Vzpomínáte si na svůj první pracovní den ve FNM?
Do Prahy nás přijelo šest spolužaček. Dodnes vzpomínáme na první dny naší pracovní kariéry. Po každé službě jsme měly slet a všechno jsme prokonzultovaly. Takže si pamatuji i jejich první dny v Motole. Já jsem nejprve nastoupila na Transplantační oddělení III. chirurgické kliniky, kde jsem strávila půl roku na nástupní praxi. Asi bych své první dny v Motole shrnula do krátké a výstižné věty – Nemohla jsem začít lépe! Adaptační období pro mě bylo velkou zkouškou. Ne vždy byly dny růžové. Ale pod vedením skvělé školitelky, skvělých kamarádek se časem i to špatné v dobré obrátí.
Pracujete na Oddělení centrálních operačních sálů pro dospělé. Co Vás přivedlo právě k tomuto oboru?
Se sálem jsem se během života dostala do kontaktu několikrát. První setkání bylo v dětství. Vzpomínám si, že jsem chtěla vědět, co je ve všech místnostech a kdo jsou všichni ti lidé kolem. Možná mi tehdy nebyly všechny otázky zodpovězeny, tak proto jsem tady… Při hledání pracovního místa na internetu jsem si nejdříve našla Transplantační oddělení, jenže místo mi „vyfoukla“ jedna z kamarádek. Dále mou pozornost získal operační sál, ale bála jsme se, že na to nemám dostatek zkušeností. Zvědavost však byla silnější a životopis jsem nakonec poslala. Za pár minut mi přišla odpověď, ať přijdu na pohovor. Následovalo hodně učení a trpělivosti, než jsem si na prostředí zvykla. Děkuji staniční sestře a kolegyním, že mi ukázaly, jak krásná práce to je. Teď doufám, že i já budu moci dál předávat práci s takovou láskou , s jakou mi byla dána.
Jaký je váš typický pracovní den na COS?
Při ranní kávě a snídani si prohlédneme operační program, ze kterého vyčteme, jaká nám bude hrát na sále hudba. Náš sbor na operačním sále je složený z hlavního operatéra, dvou asistentů a dvou sester (to jsme my). Jednou z nich je instrumentářka, která je přímo u operačního stolu a je takovou „notou“ pro operatéra. Úlohou instrumentářky je předvídat a buď na výzvu, nebo v tichosti vkládat nástroj do ruky operatéra. Obíhající sestra a sanitář ladí vhodné podmínky pro operační skupinu. Každá notová osnova má na začátku klíč – anestezii –která je pro nás nepostradatelná. Je důležité, aby spolu všichni přítomní na sále ladili a doplňovali se. Představení (operační výkony) na našich sálech jsou někdy kratší, jindy zase delší. Mezi výkony bývá prostor na kávu, oběd či sladkost. Jsem vděčná, že jsem součástí někdy až mistrovských zázraků našich lékařů.
Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?
Pokoru! Je to obor, u kterého, když člověk řekne, že ho už nic nemůže překvapit, tak najednou ejhle, všechno je jinak. Trpělivost, spolehlivost a lidskou duši, protože ta má obrovskou sílu.
Vzpomenete si na nějakého pacienta, který Vás nejvíce potěšil nebo pobavil?
Často vzpomínám. Hodně si pamatuji i pacienty ještě ze svých studijních let. Dnes se jako instrumentářka bohužel dostanu do kontaktu s pacientem pouze před celkovou anestezií, a to v rámci bezpečnostní ošetřovatelské procedury. Pokud je prostor, ráda si s pacienty popovídám. Vždy nás TĚŠÍ, když má pacient nekomplikovaný pooperační průběh a může brzy domů.
Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek?
Příroda, jóga, hudba, kaligrafie, wellness, toulání se po kavárnách a dobrý pokec.
Jaký byl Váš největší dětský sen?
Mít v koupelně ve vaně delfíny a plavat s nimi. Také mít s kamarádkou kavárnu a aktuálně k tomu přidáváme květinářství. V tento sen stále věřím.
Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?
Do nedávna čokoláda-zmrzlina-čokoláda. Dnes vezmu čokoládovou zmrzlinu a jdu ven. Mám super přátele a rodinu, když máme nějaké neduhy či radosti, tak se o ně dělíme. Dobré vztahy mě drží i v tom nejkritičtějším období. Také se snažím rozptýlit činnostmi, které mě baví, takže někdy ze stresu přecházím na eustres.
Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?
Spousta mých kamarádek má děti. Nejen osobní setkání s nimi zaručuje srdečný smích, často slzím radostí i u fotek a videí. Se svým tříletým synovcem zase pořádáme čajové dýchánky, kde rovněž smíchem nešetříme.
Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?
Každý je pro mě inspirací. Mám ráda, když člověk dělá něco s opravdu čistým úmyslem a podaří se mu to. Ráda sdílím radost, a tím se člověk posouvá dál.
text: Jana Zajícová, Dis.
foto: David Černý