Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou a kdo nebo co vás přivedlo na tento nápad?

Rozhodla jsem se už ve dvanácti letech. Byla to jasná volba a vůbec jsem nepochybovala, žádná jiná škola neměla šanci. Velkou roli také sehrála nemoc mého dědečka, která ho upoutala na lůžko a domácí péče celé rodiny o něj, mě nasměrovala a byla takovým razítkem k mému rozhodnutí.

Vzpomínáte na svůj první pracovní den ve FNM?

Popravdě – tento den si úplně přesně nepamatuji. Bylo to takové klubíčko smíšených emocí. Školení, administrativní záležitosti, seznamování a velké bloudění po celé budově. Měla jsem velké obavy, abych vše zvládla, abych se co nejrychleji a co nejlépe zapracovala. Informací byla velká lavina, ale díky celému týmu, který mě mezi sebe moc hezky a srdečně přijal, si to postupně všechno sedlo.

Pracujete na Klinice dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol. Co vás přivedlo právě k tomuto oboru?

Vlastně náhoda, nebo spíš ironie osudu. Onemocnění mého syna otevřelo dveře. Pracoviště jsem nejprve poznala z úplně jiného pohledu – v roli maminky. A po nějakém čase, při jedné z pravidelných kontrol syna, padla zmínka, slovo dalo slovo a já měla možnost přijmout nabídku pracovního místa a rázem do všeho vkročit v roli číslo dvě – jako sestřička. Jsem si jistá, že tohle propojení je obrovská zkušenost a dar. Není to žádné tajemství a ráda se právě o tomto zmiňuji: rodiny nemocných dětí často vedou dvě bitvy. Jednu se samotným onemocněním a tu druhou se světem, ve kterém jen málo lidí rozumí tomu, s čím bojují…

Jaký je váš typický pracovní den na dětské neurologii?

Je různorodý, pestrý, obohacující. Někdy je hektický, někdy klidnější. Den v neuromuskulárním centru není nikdy stejný. Práce je složená z mnoha článků, které do sebe zapadají a společně fungují. Příprava na pravidelnou komplexní péči o malé pacienty, zajištění medikací, asistence u ambulantních kontrol, u aplikací léčby. Odběry biologického materiálu, zajišťování termínů na dalších odborných pracovištích, péče o pacienty ve studiích. E-mailová a telefonická komunikace s rodinami, lékárnou, zdravotními pojišťovnami, nadacemi, pacientskou organizací. Pomoc a podpora při sdělování diagnózy, snaha o udržení co největší kvality života a dostupnosti veškeré péče, která rodinám dětí se vzácným onemocněním patří. Je to jeden velký barevný svět a takový můj druhý domov.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?

Měl by cítit, že to tak prostě má. To je ta lidská duše. V náruči empatii, laskavost a obětavost. Měl by mít otevřené srdce, naslouchající ucho a velkou trpělivost. Smysl pro zodpovědnost, pečlivost a komunikaci. A rozhodně pokoru.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který vás nejvíce potěšil nebo pobavil?

S každým pacientem přichází potěšení. Je potřeba mít radost v každém okamžiku, i při běžné kontrole, která je pro rodiny tak trochu i společenskou událostí, v každém pokroku, zlepšení, stabilizaci. Je krásné vidět dětský úsměv a slyšet vtipné hlášky, rodiče spokojené s naší péčí a zároveň být součástí jejich cesty k pochopení. Každý den není sluncem zalitý, jsou i takové, kdy přijdou mraky. Důležité je neztrácet optimismus, i když se objeví komplikace nebo je situace celkově složitá a náročnější, lék je nedosažitelný a čas neúprosný. Ani v to nejmenší světýlko v tunelu se nesmí přestat věřit a je dobré si to vzájemně opakovat a připomínat. Je to příjemný každodenní rituál.

Jak relaxujete, co je podle vás ten nejlepší odpočinek?

Spánek a sport. Hezký koncert a divadlo. Nebo se třeba jen tak projít v parku, posedět s přáteli, dát si dobré víno, navštívit oblíbenou kavárnu. Mít vlastně pořád co dělat, snít a plánovat.

Jaký byl váš největší dětský sen?

Umět létat a dostat se blíž ke hvězdám.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

Stres je můj největší nepřítel a ten zaručený recept, který by s ním uměl pořádně zatočit, stále hledám. Důležité je vědět, že ani v těžkých chvílích nejsem na nic sama. To pomáhá. A také les. A čokoláda! 🙂

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Se svými dětmi pořád, to je záruka. A také zrovna včera, když jsem před zrcadlem nacvičovala nový cvik ksichtíkové jógy. Prý je to návrat k mládí, tak proč se nesmát.

Existuje někdo, kdo je pro vás životní inspirací?

Každý člověk, který vstoupí nebo vystoupí. Každý přináší do mého bytí něco, co mě posouvá dál. Nejvíc život samotný. To je ten největší učitel.

text: Petra Gürtlerová, Klinika dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol I foto: David Černý