Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou a kdo, nebo co vás přivedlo na tento nápad?

V páté třídě. Jako malá jsem byla často nemocná a díky tomu jsem trávila mnoho času doma, kde jsem svým panenkám píchala uši, obvazovala ruce, nohy a dělala na nich veškeré lékařské zákroky, co mě jen napadly. K tomu se mi samozřejmě moc líbil čepeček, který tenkrát sestřičky nosily.

Vzpomínáte na svůj první pracovní den ve FNM?

Vzpomínám si na něj velmi dobře, i když to bylo v minulém století, přesně 25. srpna 1995. Nastoupila jsem tehdy s kamarádkou na Expektační dětské oddělení při dětské pohotovosti. Vybrala si nás tenkrát staniční sestra, jelikož jsme tam chodívaly se zdrávkou na praxi. Primářkou byla MUDr. Pavlová a vrchní sestrou Zdena Čechová. Sloužila jsem také na dětské pohotovosti, díky které jsem se dostala nejen k pediatrii, ale také k ortopedii, chirurgii, ORL…, což mi do profesního života dalo mnoho zajímavých zkušeností.

Pracujete na dermatologickém oddělení pro děti. Co vás přivedlo právě k tomuto oboru?

Vlastně to celé byla velká náhoda spojená s touhou po změně. Odjakživa mě lákaly malé obory s úzkou specializací a nabídla se mi možnost kariérního růstu, tak jsem po ní sáhla a své volby nelituji.

Jaký je váš typický pracovní den na dětské dermatologii?

Začíná ranní kávou s kolegyněmi, při které probíráme, co nás ten den čeká a nemine. Během dne se setkávám se širokou škálou kožních onemocnění u pacientů. Nejde jen o mazání mastiček, jak si někteří lidé myslí. Velmi důležitá je v tomto oboru edukace sestrou malých pacientů a rodinných příslušníků. Léčba atopického ekzému je běh na dlouhou trať. Jsme centrum, kde se podává biologická léčba. Mám štěstí na pohodový kolektiv sestřiček a lékařek. Třetinu života trávíme v práci, takže jaké si to uděláme, takové to máme.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?

Podle mě by měl být empatický, trpělivý, vstřícný. Někdo, na koho se dá spolehnout a je týmový hráč. Osobně bych ještě zdůraznila schopnost učit se stále novým věcem. Nakonec je samozřejmě důležité zmínit nadhled, jelikož na konci dne jsme všichni stále jenom lidé.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který vás nejvíce potěšil nebo pobavil?

Za tu dobu, co tuto práci dělám, jsem jich potkala spousty. Musím se ale přiznat, že v poslední době mě dokáže nejvíc potěšit, když mi pacienti poděkují a váží si mojí práce, a to převážně tím, že ji neberou jako samozřejmost.

Jak relaxujete, co je podle vás ten nejlepší odpočinek?

Již třetím rokem navštěvuji kurzy italštiny, které mě pokaždé přenesou myšlenkami za teplem, zajímavou historií, krásnou hudbou a dobrým jídlem. Dále jsou to dlouhé procházky v přírodě s mým pejskem, při kterých mám možnost přijít na jiné myšlenky a dopřát si trochu klidu a ticha. V neposlední řadě je to dobrá kniha a sklenka dobrého vína.

Jaký byl váš největší dětský sen?

Když jsem chodila do školky, má volba byla jasná: „Mami, tati, bude ze mě princezna.“ Na prvním stupni jsem chtěla pracovat v zoo a starat se o opičky a jiná rozkošná zvířátka. Ale když mi tatínek řekl, že je zde možnost, že skončím v pavilonu pavouků, rychle mě to přešlo.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

Zaručený recept bohužel nemám, ale pokud nějaký existuje, tak sem s ním. Když jsem ve stresu, snažím se rozptýlit jinými činnostmi, které mě baví, odvést svoje myšlenky. V práci se vždy snažím udržovat si čistou mysl a nadhled, což mi pomáhá, abych se prací nenechala pohltit a mohla řešit krizové situace.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Mám lechtivého pejska, který se na mě v jednom kuse směje, a také dceru, která je pro každou legraci, takže u nás doma se jeden nenudí. Díky nim se směji ze srdce každý den.

Existuje někdo, kdo je pro vás životní inspirací?

V profesním životě vždy vzpomínám na moji profesorku odborného výcviku a pediatrie. Když jsem ji poznala a měla šanci učit se od ní, věděla jsem, že chci být jako ona. Kamkoli přišla, ať už to bylo oddělení pediatrie, chirurgie, interna… vždycky věděla, co má dělat a dělala to dobře, a navíc s úsměvem na tváři.

text: Veronika Brabcová
foto: David Černý