Ústav patologie a molekulární medicíny 2. LF UK a FN Motol

Vedení

Přednosta

Prof. MUDr. Josef Zámečník, Ph.D.
tel.: 224 435 635                                       

Primář

MUDr. Petr Škapa, Ph.D.
tel.:  224 435 623

Vedoucí laborantka  

Vladimíra Kratinová
tel.: 224 435 626                                                

Sekretariát

Petra Poděbradská

tel.: 224 435 601
fax: 224 435 620
e-mail: patologie@fnmotol.cz, patologie@lfmotol.cuni.cz

Peroperační biopsie: 224 435 615

Personál

Neformální počátky Lymfomové skupiny na patologii FN Motol se datují do druhé poloviny devadesátých let 20. století, kdy se začali scházet patologové z pražských fakultních ústavů, kteří se zabývali diagnostikou lymfomů. U mikroskopu se probíraly složité, nebo zajímavé a vzácné případy. Patologická diagnostika lymfomů se poněkud vymyká z ostatních subspecializací v patologii, neboť na absolutní počet případů relativně úzká skupina nádorů se sestává z velkého počtu často vzácných jednotek. Navíc je diagnostika lymfomů nemyslitelná bez široké palety speciálních vyšetření. Diskuse pomáhala při diferenciálně diagnostických rozvahách, pomáhala zvýšit diagnostickou jistotu v jednotlivých případech, napomáhala i k rozvoji diagnostických metod zejména molekulárních. Typická byla přátelská a pracovní atmosféra těchto setkání.

Zhruba ve stejné době byla z podnětu prof. Klenera a doc. Trněného z 1. interní kliniky VFN založena i Kooperativní lymfomová skupima (KLS, resp. Czech Lymphoma Study Group, CLSG). Spoluúčast patologů v KLS chápali naši poučení kliničtí kolegové jako naprosto samozřejmou a integrální součást péče o nemocné s lymfomy, což je vyjádřeno i zaručeným místem dvou zástupců patologické obce ve výboru KLS.

Po přestupu dr. Campra z albertovské patologie do Motola se činnost Lymfomové skupiny stala pravidelnější. Patologie v Motole se mezitím zásluhou prof. Kodeta stala prvním a na dlouhou dobu jediným pracovištěm v České republice, které zachytilo světový trend ke komplexnímu přístupu k diagnostice lymfomů. Nadále pokračuje spolupráce s KLS. Patologové z Motola se účastní na jednotlivých výzkumných programech, dr. Campr je už ve třetím volebním období členem výkonného výboru KLS. Na jaře 2008 se po létech snah podařilo poprvé zorganizovat setkání „lymfomaniaků“ z celé České republiky nejprve v prostorách motolské patologie a od října 2008 již jedná panel patologů oficiálně ve formě samostatné sekce odborného programu v rámci plenárního zasedání KLS.

Lidé v Lymfomové skupině

Diagnostikou lymfomů se nyní zabývá prof. Kodet, as. Soukup, dr. Campr a dr. Prouzová. Při diagnostice dětských a kožních lymfomů spolupracuje i prim. Kodetová.

Svou práci si neumíme představit bez imunohistologického vyšetření, které zajišťují zejména paní Eliška Axmannová a slečna Simona Pospíšilová. Vzhledem k objemu nutných vyšetření (ač je to neuvěřitelné, imunohistologicky se nevyšetřují jen lymfomy…) je často nutná výpomoc i paní Vlasty Forejtové, pana Adriana Cibuly a dalších.

Laboratoř průtokové cytometrie vede RNDr. Petra Manďáková, Ph.D., po dobu nepřítomnosti ji zastupuje Mgr. Eliška Stránská, spolupracují s ní Mgr. Jarmila Čandová, paní Jana Palajová a paní Romana Skalická.

Laboratoř in situ hybridizace vede RNDr. Marcela Mrhalová, Ph.D. a spolupracuje s ní paní Vlasta Forejtová.

V indikovaných případech se diagnóza neobejde bez molekulárního vyšetření, které provádí LaMPa – Laboratoř molekulární patologie – založená as. Soukupem a dr. Dahbiovou v roce 1994. Dnes laboratoř vede RNDr. Lenka Krsková, Ph.D. a spolupracují s ní doc. RNDr. Markéta Kalinová, Ph.D., Mgr. Alena Augustiňáková a další.

Vysloveně nespravedlivé by bylo aspoň rámcově nevzpomenout všechny ostatní pracovníky bioptické stanice, bez nichž bychom neměli zmrazené řezy ani definitivně zpracovaný parafinový materiál, pracovníky z histochemické laboratoře, kteří obhospodařují zmrazený materiál a provádějí pro nás některá vyšetření, a v neposlední řadě dámy ze zapisovny a sekretariátu, na nichž visí nezbytná, ale nepopulární kancelářská práce s přepisováním, tiskem a rozesíláním nálezů, vykazování pojišťovenských kódů, vedení registru nádorů (a že dohledat se po našem diagnostickém vzepětí všech preparátů a bloků je někdy nadlidský úkol!) a v případě konzultačních vyšetření i odesílání zapůjčeného materiálu.

Laboratoř neuropatologie a svalových biopsií (labNP) je součástí Ústavu patologie a molekulární medicíny UK 2. LF a FN Motol od roku 2002. Práce laboratoře je cílena na diagnostiku a výzkum onemocnění centrálního i periferního nervového systému a chorob kosterního svalu. Poskytuje kompletní bioptický diagnostický servis pro neurochirurgické a neurologické obory, a to nejen ve FN Motol, dále spolupracuje s revmatologickými pracovišti a podílí se ve spolupráci s dalšími laboratořemi na diagnostice neuromuskulárních metabolických poruch.

Kontakt:

Ústav patologie a molekulární patologie UK 2. LF a FN Motol

Příjem materiálu:

Po-Pá: 7.30-15 hodin;
modrá budova FN Motol (dospělá část), uzel A, 2. patro;
tel.: 224 435 615

Nejlépe po domluvě s p. Cibulou (tel. 224 435 636 – svalové biopsie), s p. Knotkovou (tel. 224 435 638 – biopsie nervu), nebo s prof. Zámečníkem (tel. 224 435 635).

Podrobnější informace ZDE.

Laboratoř neuropatologie a svalových biopsií
V Úvalu 84
15006 Praha 5

Prof. MUDr. Josef Zámečník, Ph.D.

tel.: 224 435 635
e-mail: josef.zamecnik@lfmotol.cuni.cz

Adrian Cibula, vedoucí laborant labNP

tel. 224 435 636
e-mail: C.Adrian@seznam.cz

Laboratoř in situ hybridizace

Laboratoř se zabývá specializovanou diagnostikou maligních nádorů dětí a dospělých. Nejčastěji používanou metodou je fluorescenční in situ hybridizace na interfázických jádrech (I-FISH), která  umožňuje na histologických řezech z tkání odebraných vzorků stanovovat chromosomální změny typické pro jednotlivé nádory a tím upřesnit nebo stanovit diagnózu.

Další podrobnosti na:

http://www.lf2.cuni.cz/info2lf/ustavy/upa/labor/hybr_l.htm

Laboratoř molekulární patologie (LaMPa)

Laboratoř se soustředí na molekulární diagnostiku maligních nádorů dětí i dospělých a sledování výsledků jejich léčby (monitorování minimální reziduální nemoci) na úrovni nukleových kyselin (DNA, RNA) izolovaných z vyšetřovaných tkání. V popředí zájmu laboratoře jsou zejména lymfomy a sarkomy.

Další podrobnosti na:

http://www.lf2.cuni.cz/info2lf/ustavy/upa/labor/molek_l.htm

Laboratoř průtokové cytometrie

Laboratoř se zabývá imunofenotypizací hematologických zejména lymfoidních nádorů (lymfomů a leukémií) jak v nativně dodaných bioptických vzorcích, tak v periferní krvi, kostní dřeni a jiných tělních tekutinách.

Další podrobnosti na:

http://www.lf2.cuni.cz/info2lf/ustavy/upa/labor/cytom_l.htm

• Laboratorní příručka ÚPMM
• příloha č. 1: ŽÁDANKA o vyšetření průtokovou cytometrií
• příloha č. 2: ŽÁDANKA O MOLEKULÁRNÍ VYŠETŘENÍ
• příloha č. 3: Seznam vyšetření prováděných na ÚPMM
• příloha č. 4: Seznam činností v rámci FRA

Urologická klinika 2. LF UK a FN Motol získala EBU certifikaci

• EBU Certification Programme (887,64 KB)
• EBU Certifikace (245,06 KB)

Obor patologická anatomie

Akreditace podle zákona č. 95/2004 Sb. o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta

Kontakt:
Prof. MUDr. Josef Zámečník, Ph.D.
tel.: 224 435 635
e-mail: josef.zamecnik@lfmotol.cuni.cz

Platnost akreditace do 17. 11. 2024

Zdravotní laborant pro histologii – praktická část

Akreditace pracoviště pro specializační vzdělávání NZO podle zákona 96/2004 Sb.

Odborný garant:
Vladimíra Kratinová
tel.: 224 435 626
e-mail: vladimira.kratinova@fnmotol.cz

Platnost akreditace do 3. 11. 2026

Ohlédnutí na 44 let „dětské patologie“ v Hlavově ústavu

Josef Stejskal

Tím více vzpomínek a dojmů pochopitelně zůstalo v paměti těch, kteří tu prožili dlouhá léta svého života vyplněná prací, někdy i méně příjemnou, zažili úspěchy i nezdary, přátelství i spory. Byl jsem po celou dobu přímým účastníkem nebo aspoň blízkým pozorovatelem vývoje „dětské patologie“, jak se fakultní ústav obecně nazýval. Pokusil jsem se proto sestavit z útržků svých vzpomínek stručný a jistě neúplný přehled historie ústavu a připomenout některé episody, dnes již méně známé.

Jak známo, pediatrická fakulta byla založena v roce 1951 jako odnož fakulty všeobecného lékařství a v r. 1953 se osamostatnila. Také její patologie byla z počátku koncipována jako oddělení Hlavova ústavu, jehož tehdejší přednosta, profesor Heřman Šikl, se prý stavěl k této záležitosti vcelku kladně. První tři ročníky pediatrie studovaly patologii pod jeho vedením a mnoho tehdejších posluchačů dodnes na něho s úctou vzpomíná. Od zimního semestru r. 1954 byla samostatná výuka nové fakulty, do té doby provozovaná jen v posledních třech létech studia, rozšířena do třetího ročníku a byla tedy založena samostatná patologie pediatrické fakulty. Jejím vedoucím se stala bývalá Šiklova první asistentka MUDr Dagmar Benešová, k tomu účelu nedávno habilitovaná, která se tak vrátila po šestiletém exilu do mateřského ústavu.

Tato poznámka ovšem vyžaduje bližší vysvětlení: v Hlavově ústavu byl po válce umístěn také “Ústav pro výzkum mozku” profesora Haškovce, osobního lékaře Klementa Gottwalda a v r. 1948 předsedy akčního výboru lékařské fakulty. Otevřená Šiklova první asistentka nebojácně hájící zájmy svého ústavu mu byla nepohodlná a proto prosadil její přeložení na plzeňskou pobočku, kde tamní soudruzi potřebovali odstavit na vedlejší kolej jednoho ze zakladatelů fakulty – patologa Dr Antonína Čecha. Benešová podstatně zlepšila podle vzoru pražského ústavu výuku i provoz a získala si obrovskou autoritu mezi studenty i lékaři svými znalostmi i rázným a nebojácným vystupováním, s kterým kritizovala četné nedostatky v životě fakulty i nemocnice. I když jí fakulta nabízela habilitaci a rozšíření ústavu, chopila se po třech létech první příležitosti k návratu do Prahy. Tou bylo v r. 1951 primářské místo v nově zřizovaném oddělení patologie v Thomayerově nemocnici v Praze Krči, která v té době vznikala přeměnou sociálních Masarykových domovů. Podstatné také bylo, že současně zakládané výzkumné ústavy, budoucí IKEM, nutně potřebovaly zkušeného patologa.

“Dětská patologie” dostala v r. 1954 do vínku jen několik místností ve třetím patře budovy, které kdysi obývalo bakteriologické oddělení někdejšího docenta Patočky a po válce zmíněný ústav pro výzkum mozku profesora Haškovce. Ten ovšem v r. 1954 již upadl v nemilost a byl vězněn. Pro autoptický provoz byly obnoveny tzv. infekční pitevny v přízemí, kde se snad nikdy soustavně nepitvalo a kde bylo pracoviště preparátora a jeho značně nepřehledný sklad. Obrovská, ze tří stran prosklená histologická posluchárna pod střechou uprostřed budovy byla přepažena a rozdělena na dvě stejné poloviny.

Pro historii personálního obsazení dětské patologie musíme ustoupit až na počátek roku 1952. Tehdy totiž se ujala Dr Benešová, již jako primářka patologie Thomayerovy nemocnice v Krči, úkolu, který pražské fakultní ústavy odmítaly jako příliš velkou pracovní zátěž. Převzala totiž ke svým povinnostem v nemocnici ještě pitvy dětí zemřelých v tehdejším Středočeském kraji. Byla to akce svým rozsahem ve světě zcela ojedinělá, která měla především objasnit příčiny tehdy ještě značně vysoké novorozenecké a kojenecké úmrtnosti. Šlo přibližně o 600 až 800 pitev ročně, pro které byl přidělen nejprve jeden, později dva lékaři (J. Rokos, A. Kselíková), dvě laborantky, sanitář, „půl“ sekretářky a řidič sanitního vozu, který svážel zemřelé děti z celého kraje. Pochopitelně na této rozsáhlé činnosti se musel podílet i kolektiv „pražských“ nemocničních zaměstnanců patologie.

Zmíněný malý „krajský“ kolektiv pak tvořil jádro zaměstnanců, kteří upravovali spolu s několika novými školskými pracovníky a prvními asistenty (J. Mikulášková, F. Kornalík) v létě r.1954 přidělené prostory v Hlavově ústavu, aby mohla od začátku zimního semestru začít samostatná výuka.

Byl jsem během studií na plzeňské fakultě od r. 1949 zaměstnán jako pomocný asistent na patologii u Dr Benešové a po promoci jsem nastoupil na počátku r.1952 jako její sekundář v krčské nemocnici. Spolupracoval jsem tedy od počátku na zmíněné krajské akci, ale jako „pražský“ zaměstnanec jsem se nemusel stěhovat. Kromě toho jsem měl lepší plány: v té době byl vypsán konkurs na asistentské místo, sice také v Hlavově ústavu, ale u profesora Šikla. To byl tehdy sen každého mladého patologa. Místo na I. patologii slibovalo podstatně lepší odbornou perspektivu než improvizace na nově zřizovaném pracovišti se spoustou rutinní práce. Profesor Šikl mě znal a moji žádost velmi příznivě doporučil. Bohužel se na podzim 1954 vážně roznemohl a v lednu 1955 zemřel. Konkurs nebyl uzavřen a byl obnoven až v roce 1957, kdy jsem znovu žádal a konečně byl přijat na I. patologii, kterou již vedl doc. Blahoslav Bednář. Ten ovšem byl – vzhledem k svému kádrovému profilu – otec profesor teologické fakulty – prozatímním vedoucím a docentem ještě po další tři roky.

V té době pediatrická patologie již fungovala pod názvem „Katedra patologické anatomie a mikrobiologie“, který se používal až do konce osmdesátých let. Původní lékařský tým se již téměř zcela obměnil.

Odloučení fakult a poněkud napjaté osobní vztahy mezi vedoucími obou ústavů po smrti profesora Šikla měly za následek, že „dětská patologie“ byla vnímána v Hlavově ústavu jako nepohodlný podnájemník, kterému není radno příliš ustupovat. Projevovalo se to mimo jiné tím, že se původní skrovná rozloha přidělených místností nijak nezvětšovala, i když stoupal počet lékařů a ostatních zaměstnanců. Ani nové oddělení soudního lékařství se dvěma lékaři, které bylo přičleněno ke katedře počátkem r. 1964, nedostalo samostatnou místnost. V malých pracovnách zbývaly jen úzké uličky mezi stoly s mikroskopy a skříněmi. Při tom práce nebylo o mnoho méně než v obou starších ústavech všeobecné fakulty, zejména pokud šlo o počet posluchačů a počet pitev. Ke krajským dětským pitvám přibyly další z 1.a 2. dětské kliniky na Karlově, z ÚPMD v Podolí, z porodnice v Londýnské a pitvy dospělých z některých oddělení nemocnice na Františku, později také z klinik v nemocnici Pod Petřínem. Jen biopsií bylo podstatně méně.

Přednášelo se ve velké posluchárně Hlavova ústavu, protože i ostatní předměty 3. ročníku měly svá sídla v okolí Albertova. Výuka byla zaměřena pediatrickým směrem, přednášela se především obecná patologie podle Šiklových skript a speciální patologie byla zaměřena především na výklad vrozených vývojových poruch. Při praktikách se kromě demonstrací pitvaných případů hojně používaly volně na stolech vyložené makroskopické preparáty uchovávané v charakteristicky páchnoucích konzervačních tekutinách.

Velká péče se věnovala přípravě postgraduálních klinickopatologických seminářů s pediatry a zejména s porodníky, které probíhaly pravidelně pod vedením krajských odborníků. Patologie perinatálního období poutala vědecký zájem prof. Benešové již od jejích asistentských let. Na rozdíl od svého učitele však nebyla typem badatele, který se jen těžko odpoutává od svého mikroskopu, nerad opouští knihovnu a považuje schůze a semináře za nemilé vytržení ze svého vědeckého soustředění. Byla rozený organizátor a diskutér, její zvučný hlas ji umožňoval zvládnout každou debatu. Semináře proto měly zpravidla velmi živý, někdy až bojovný průběh a bylo nutné, aby každý, klinik i patolog, jejichž případ se projednával, byl připraven odpovědět na všechny možné dotazy.
Prof. Benešová se záhy ujala – kromě práce ve fakultních komisích a později v kolegiu děkana – závažné funkce předsedkyně Hlavní oborové komise morfologie a patologie při ministerstvu zdravotnictví. Patřila také mezi iniciátory a zakládající členy československé a české společnosti patologů, kde byla dlouhá léta členkou výkonného výboru. Byla také pořadatelkou vědeckého sjezdu české společnosti, který se konal v r. 1962 v Obecním domě Na příkopech. Po odchodu do důchodu byla zvolena na jedno období v létech 1973 až 1977 předsedkyní Spolku českých lékařů.

Rozsáhlá organizační činnost a množství každodenní rutinní činnosti s četnými překážkami nedostatečně zařízeného pracoviště se pochopitelně projevily nedostatkem času pro rozsáhlejší vědeckou činnost. Velká většina publikací dětské patologie se týkala kasuistik vrozených vývojových vad a jen ojediněle menších tematických námětů vesměs založených na pitevních nálezech. Nesporně velký význam měla spolupráce s rozvíjející se dětskou kardiochirurgií. Klinickopatologické studie na podkladě bioptických nálezů byly zcela ojedinělé. Spolupráce s několika výzkumnými pracovníky byla založena hlavně na histologickém ověření předpokládaných změn v orgánech experimentálních zvířat.

Na dětské patologii postupně pracovalo v létech 1954 až 1973 asi 25 lékařek a lékařů. Přesný počet je dnes již těžko zjistitelný, protože značná část pobyla v ústavu jen 1-2 roky, často na zástup, a ještě ke všemu část lékařů byla „krajská“, tj zaměstnavatelem byl zdravotnický obor KNV, a část byla „školská“. Trvale se věnovalo patologii 16, ale polovina z nich později přešla na jiná pracoviště. Dva z nich se později habilitovali v patologii (V.Rychterová, I.Haškovcová) a dva v jiných oborech (F. Kornalík, B. Suková).

V roce 1971 dosáhla profesorka Benešová věkové hranice vysokoškolského učitele, ale zůstávala ve funkci jako vedoucí ústavu i katedry ještě ve školním roce 1972-73. Bylo to nejen projevem uznání fakulty za nesporné zásluhy v minulosti, ale hlavním důvodem byla okolnost, že bylo nesnadné najít následovníka. Podle kádrových požadavků té doby to měl být především člen KSČ a pak odborník s pedagogickou praxí a zkušenostmi v dětské patologii. Vedení fakulty velmi rychle zjistilo, že takového kandidáta sotva najde. Emigrační vlna r. 1968 odnesla z pražských ústavů tři docenty (z toho dva členy KSČ) a také oba odchovanci prof. Benešové, kteří mohli přicházet v úvahu – J. Rokos a T.Klíma – přesídlili na západ. Rovněž přednosta motolské patologie, primář M. Rauchenberg, odešel stejným směrem. Profesorka Benešová pak dohlížela po čtyři roky na obě pracoviště.

Můj dosavadní šéf, prof. Bednář, správce Hlavova ústavu, měl eminentní zájem, aby vedoucím druhého ústavu v budově byl někdo, s kým by mohl dobře vycházet. Za 15 let spolupráce důkladně poznal moji tolerantní povahu a proto na mne velmi naléhal, abych se zajímal o toto místo. Perspektiva převzít vedení ústavu po své někdejší učitelce však mě nijak nelákala. Asistentská práce mě těšila, se svými studenty jsem si dobře rozuměl, měl jsem dosti času na výzkumnou práci, která mě bavila. Kromě toho jsem nebyl přesvědčen o svých velitelských schopnostech. Také jsem mohl kriticky sledovat velký rozdíl ve vybavení obou ústavů i v kvalifikaci jejich pracovníků.

Na 1. patologii byli v té době kromě profesora Bednáře tři docenti a tři další asistenti s atestací 2. stupně případně s titulem CSc. Na dětské měli tři lékaři druhou atestaci a jedna bývalá aspirantka měla titul CSc. Sedmdesátá léta byla ještě dobou rozvoje elektronové mikroskopie, která mě velmi přitahovala a kde jsem již dosahoval mezinárodně uznávaných výsledků. První patologie měla dva výtečné japonské elektronové mikroskopy, vybavenou EM laboratoř, výborné histochemické pracoviště, tkáňové kultury. Na dětské patologii nedávno zavedli – s pomocí profesora Lojdy, který vyškolil aspirantku Dudorkinovou a jednu laborantku – histochemickou metodiku. Histologická posluchárna 1. patologie byla vybavena 22 novými binokulárními mikroskopy Meopta model D, zatímco dětská měla aspoň polovinu starých monokulárů různých značek. Také lékaři měli směs zastaralých modelů, většinou s externím zdrojem světla. Nábytek v pracovnách byl nahodilou sbírkou exemplářů jinde už dávno vyřazených.

Nakonec jsem se přece jen dal přesvědčit jednak slibem profesora Bednáře, že budu mít i nadále k disposici elektronový mikroskop, jednak perspektivou, že se v dohledné době dokončí celý nový areál v Motole, kde bude možno rozvinout náš obor na odpovídající úrovni v celé šíři. Také prof. Benešová mi doporučovala, abych se ujal tohoto místa. Stále mě trochu považovala za svého žáka, i když jsem cítil, že mi nezapomněla moji „nevěru” před devatenácti léty. V duchu jsem doufal, že se mi časem podaří obměkčit prof. Bednáře, aby nám postoupil alespoň jednu další místnost. V tom jsem se však zklamal, nevyprosil jsem nic a tím méně na jeho nástupci prof. Jiráskovi.

Tak se stalo, že jsem jednoho květnového dne r. 1972 seděl v pracovně akademika Houšťka, děkana pediatrické fakulty, a poslouchal jsem, co všechno se ode mne očekává, když se ujmu vedení jedné z důležitých kateder. Jak jsem později poznal, jeho velkým ideálem byla integrovaná výuka, jak ji zaváděla kanadská McMasterova universita a holandský Maastricht. Sliboval si, že novou generaci učitelů nakazí svým nadšením pro tento progresivní, ale organizačně velmi složitý způsob výuky. Bylo však příliš mnoho objektivních příčin, proč tento plán skončil po několika nepříliš úspěšných pokusech o realizaci.

Na pediatrickou fakultu jsem přestoupil 1. března 1973 jako asistent, abych měl – podle přání děkana – půl roku času se seznámit s poměry na novém pracovišti. Zůstal jsem však sedět ve své staré pracovně, protože v mém budoucím ústavu nebyla volná židle. Přestěhoval jsem se do přednostenské pracovny až koncem září, kdy si prof. Benešová odstěhovala své věci na patologii do Motola. Téměř současně již začínal nový školní rok.

Veliká čtvercová pracovna přednosty jistě patřila mezi nejkrásnější místnosti na celém Albertově – pokud by šlo o vyhlídku z ohromných oken, které zaujímaly skoro celou jižní a západní stěnu. Jinak měla řadu nevýhod – v létě tam bylo vedro, v zimě chladno. To jsem zatím nevěděl a snažil jsem se zajistit menší úpravy. Přístup k přednostovi byl dosti komplikovaný: z chodby se totiž vcházelo přes malou předsíňku do další menší místnosti, kde seděly lékařky. Kancelář byla za rohem, takže stále běhaly se vzkazy a měly málo klidu na práci. Přestěhovali jsme sem tedy sekretářky.

Práce se na mne nahrnulo skutečně hodně. Kromě každodenního pitevního a bioptického provozu začaly starosti s výukou. Přednášení mi nedělalo velké potíže. Na 1. patologii jsem měl již řadu let svěřené některé kapitoly a to pod přísným dohledem profesora Bednáře, který nejednou seděl v poslední řadě posluchárny a nešetřil kritikou nad obsahovou i formální stránkou asistentského vystoupení. Kromě toho jsem tam měl na starosti výukovou sbírku mnoha set diapositivů, které jsem neustále doplňoval a vylepšoval podle podrobných sylabů svého náročného šéfa. Na dětské patologii sice bylo také hodně diapositivů, ale kvalita byla podstatně horší a hlavně byly na mnoha místech velké mezery v soustavné dokumentaci. Sylaby většinou obsahovaly jen nadpisy kapitol z tehdejší učebnice patologické anatomie.

Každý nový vedoucí má určité potíže s prosazením svých představ na novém pracovišti. Moje situace byla o to horší, že jsem zdědil téměř výhradně ženský kolektiv (asistentky J. Čapská, V. Povýšilová, A. Zuntová, D. Dudorkinová, sekundářky D.Schlegerová, M. Čermáková, aspirantka I. Zobanová). Jediné z osmi lékařských míst obsazoval muž (A. Karpenko). Ženy bývají, jak známo, sice pečlivější a pracovitější než muži, ale jsou velmi konzervativní ve svých zvyklostech, takže se organizační změny prosazují velmi těžko. Ještě více než u lékařek jsem tuto vlastnost pozoroval u sekretářek a laborantek. Kromě toho v několika příštích létech jsem měl dojem, že propukla populační explose. Asi sedmkrát jsem vyslechl rozpačitá oznámení svých spolupracovnic, že čekají miminko, a že tudíž nesmějí pracovat ani v pitevně ani v laboratoři. Zastupujícími za mateřské dovolené byly vesměs také ženy, z nichž otěhotněla – pokud se pamatuji – naštěstí jen jediná. Za tohoto stavu, kdy značnou část lékařského kolektivu tvořily začátečnice, bylo nutno neustále všechno kontrolovat a zabývat se i věcmi, které jinde běžely samy od sebe. Na rozsáhlejší výzkum se sotva dalo pomýšlet.

Za této situace bylo pro mne velkou ranou upozornění prof. Dobiáše, předsedy příslušné komise, kterému jsem předložil koncept své doktorské práce, že nemohu použít jako její podstatnou část publikaci o ultrastrukturálních změnách glomerulární bazální membrány, která mi právě vyšla v prestižních „Laboratory Investigations”. Byla plodem mého jednoročního pobytu v Chicagu a takové práce ze zahraničních pracovišť se prý nepovažovaly za dostatečný doklad o vědecké potenci kandidáta.

Náš lékařský kolektiv měl ještě jednu zvláštnost: nikdo nebyl členem KSČ. Bylo mi to často při různých prověrkách trpce vyčítáno. Jedním z následků bylo i to, že jsem vedl katedru za asistentský plat po dva roky, než jsem se dočkal dekretu na ustanovení docentem. S druhé strany však jsem pociťoval, že s námi právě proto mnoho fakultních pracovníků a zvláště studentů sympatizuje. Kromě vedení patologie jsem zdědil po prof. Benešové také titul vedoucího katedry, která zahrnovala ještě mikrobiologii a soudní lékařství. S tím souvisela povinnost svolávat pravidelné schůze se školením učitelů a podávat hlášení na děkanát. Vzhledem k tomu, že i externí vedoucí mikrobiologie doc. Potužník a soudní vedoucí as. Řehánek byli v podobné situaci, pokud šlo o kádrové složení personálu, byly tyto porady obvykle stručné a zaměřené spíše na praktické problémy než na ideologii, takže měla tajemnice katedry doc. Šťastná zpravidla dost práce se stylizací hlášení.

Již před mým příchodem se poněkud změnilo postavení katedry, protože se konečně dokončoval nový monoblok dětské nemocnice a v r.1971 přesídlily do Motola dětské kliniky. Klinické dětské pitvy se pak prováděly v Motole, kde prof. Benešová působila po řadu let (od r. 1973 do konce května 1991) jako ordinář pro dětskou patologii. Tím se stalo, že „dětská patologie” zůstala v době mého nástupu na přednostenské místo prakticky bez dětských pitev a biopsií, s výjimkou pitev novorozenců z několika pražských i krajských porodnic.

V této situaci bylo pro nás velkým darem rozhodnutí prof. R. Vaněčka, který zřejmě očekával nepříznivý dopad normalizačního kádrování na své místo přednosty 2. patologicko-anatomického ústavu a předal nám v r. 1974 pitvy a biopsie z kliniky dětské chirurgie profesora Tošovského, která sice patřila k dětské fakultě, ale tradičně spolupracovala s jeho ústavem. S nadšením jsme pak řešili mnoho odborných problémů vzájemné spolupráce, se kterou jsme měli do té doby jen malé zkušenosti. Platilo to zejména pro jejich onkologické oddělení asistenta Kouteckého, ze kterého později vznikla jeho zásluhou klinika dětské onkologie. Musel jsem ovšem na dlouhá léta rozdělit svůj hlavní odborný zájem, kterým byla až dosud patologie ledvin, zejména z hlediska bioptické diagnostiky interních chorob, také na pediatrickou onkologii. Nádory u dětí jsou velmi speciální a obtížnou kapitolou biopsie, mnoho z nich totiž vypadá při histologickém vyšetření jako “nádor z malých, tmavých, kulatých buněk ”, i když mají zcela odlišné biologické vlastnosti. Jejich rozlišení však je naprosto nezbytné pro léčebné postupy. V té době jsme ještě neměli k disposici imunohistologické metody, takže rozhodování mezi jednotlivými typy pediatrických nádorů bylo velmi nesnadné a vyžadovalo mnoho času a úsilí. Naši spolupráci již nepřerušilo ani přestěhování kliniky do Motola v r. 1978, i když velká vzdálenost připravovala obě naše pracoviště o mnoho času.

Náš malý kolektiv se koncem sedmdesátých let konsolidoval, všechny asistentky složily 2. atestaci a další tři obhájily kandidaturu. Po odchodu asistenta Karpenka na primářské místo v Benešově jsme byli po několik let bez mužského člena v učitelském sboru, až promoval náš vytrvalý studentský spolupracovník R. Kodet. Pokračoval pak dalším aspirantským stupněm na asistenta a po kandidatuře a ročním studijním pobytu ve známém výzkumném středisku v Manchestru dosáhl v roce 1988 jako první odchovanec v celé historii dětské patologie docentského titulu. Krátce po něm se habilitovala i V. Povýšilová. Služební postup mých spolupracovníků pro mne představoval velkou úlevu, protože jsem na ně mohl přesunout část vyčerpávající práce, kterou představují pro každého vedoucího závěrečné zkoušky. Obvykle bylo v ročníku 130 až 160 studentů a při obvyklé 25-30% “úmrtnosti” běžně přesáhl počet všech zkušebních termínů každoročně dvě stovky. Abych si trochu ulehčil práci s nekonečným zkoušením, vypracoval jsem koncem sedmdesátých let několik testů mnohotných odpovědí o 50 a 60 otázkách z různých kapitol patologie a používal jsem je jako úvod k vlastní zkoušce. Studenti je neměli rádi, ale mně se vcelku osvědčovaly v celkovém posouzení: jen málokdy se výsledek testu lišil od závěru podrobného ústního zkoušení. Přestal jsem je používat, když vyšlo striktní nařízení, že závěrečné zkoušky mohou být jen ústní nebo jen písemné. Používali jsme pak jejich výběr ke stimulaci studijní morálky během roku.

Naproti tomu jsem musel ukončit léta trvající spolupráci s nefrology ústřední vojenské nemocnice a do značné míry omezit rozsah vyšetření pro nefrologické oddělení 2. interní kliniky všeobecné nemocnice. Mohl jsem ovšem dále spolupracovat s dětskými nefrology z Motola a z nemocnice Pod Petřínem. Díky pochopení prof. Bednáře pro vědu jsme mohli i nadále využívat jejich elektronové mikroskopy. K těm však většina našich lékařek nepřilnula. Za to jedna z nich – D. Schlegerová – dokázala po velkém úsilí obohatit naše metodické spektrum o imunofluorescenční techniku.

Rozvrh výuky se přizpůsoboval novému rozmístění ústavů a klinik, aby se omezily časové ztráty studentů při přemísťování z jedné posluchárny do druhé. Asi dva semestry jsme museli přednášet v málo vhodné posluchárně nemocnice Pod Petřínem. Konečně koncem sedmdesátých let se začaly používat nové posluchárny v Motole. Náplň výuky bylo nutné postupně měnit a rozšiřovat, protože profil absolventa byl definován mnohem šíře než při založení fakulty, od všeobecných fakult se lišil pouze zdůrazněním vývojového aspektu. Od konce sedmdesátých let se výuka patologie mnoho nelišila – co do rozsahu a náplně oboru – od výuky na jiných fakultách.

K překvapení všech měl náš 11. evropský kongres patologů v r. 1987 v Domě kultury téměř tisícovku převážně zahraničních účastníků. Vyprávění o četných úskalích organizace je dnes pro mladší generaci neuvěřitelné a připomíná spíše anekdoty. Např. tehdejší tiskárny nebyly schopny dodržet žádný termín. První oznámení bylo hotovo až týden po mém odjezdu vlakem na 10. kongres v Athénách. Dostal jsem je letecky až v polovině kongresu, kdy už bylo těžké je rozdat všem účastníkům. I druhé oznámení mělo dvouměsíční zpoždění, takže do některých zemí dorazilo až těsně před termínem, a tak jsme byli v podezření, že chceme získat zvýšený poplatek. Tím větší překvapení ovšem čekalo naše hosty na místě, když místo očekávané katastrofy všechno běželo – až na několik maličkostí – úplně hladce. Obzvláště se vydařil společenský program, který překonal všechno, co bylo na předchozích kongresech společnosti. Zdařilý kongres nám přinesl mnoho uznání a četná přátelství zahraničních kolegů. Byl jsem pak několik let členem výkonného výboru, který mi na rozloučenou v r. 1993 udělil čestné členství.

Stále více nám vadilo, že nepatříme po zdravotnické stránce k FN Motol, ale tradičně ke KÚNZ, i když „krajské pitvy“ dětí již byly výjimečné díky založení mnoha patologií v okresních nemocnicích. Celá dlouhá léta jsem neměl zdravotnického zástupce, i když jsem o to ředitelství opakovaně žádal. Při jednání na nižší úrovni jsme nejednou vyslechli věty ve smyslu: „Vždyť vy pro nás nepracujete, tak co chcete od nás peníze…“ Administrativní převod pod správu Motola se podařil až po listopadové revoluci (od 1.10.1991), ale bližší spolupráce s tamními klinickými obory – s výjimkou dětských onkologů, kardiologů a nefrologů nám stále chyběla. Kliniky v nemocnici Pod Petřínem sice byly velmi kooperativní, ale také příliš vzdálené.

Počátek sametové revoluce jsme mohli pozorovat z oken, když se před Hlavovým ústavem shromažďovaly veliké zástupy odhodlaných studentů. Dvě naše lékařky s nimi došly až na Národní třídu. V následujících dnech se věnovalo mnoho úsilí psaní a rozmnožování letáků na naší nové kopírce, kterou jsme náhodou dostali před několika dny. Nadšení pro uvolnění poměrů přimělo některé z nás se uplatnit i ve veřejném životě. Primářka Schlegerová působila několik let jako poslankyně ve svém obvodu na Praze 1. Já jsem se stal členem presidia Purkyňovy společnosti po jedno funkční období.

V prvním roce po revoluci však jsme byli opět vystaveni velkému tlaku, abychom se konečně přemístili do Motola. Proběhlo několik nepříjemných jednání s vedením všeobecné lékařské fakulty, kde jsem musel přesvědčovat akademické funkcionáře o tom, že přemístění ústavu do Motola nezáleží na mně, ale na tom, kdy se dokončí stavba nemocnice. Ta se zdála být ještě dlouho v nedohlednu. Kromě toho měla být patologie se soudním lékařstvím umístěna stranou od hlavní budovy v novostavbě, která byla zatím jen v přibližných plánech. Hlavním argumentem pro naše vystěhování byly plánované rekonstrukce v budově. Bral jsem toto varování vážně, protože jsme zažili již několik rekonstrukcí a vždy to představovalo řadu nepříjemností, dřiny a zdržení v práci.

Dlouho očekávaná výměna radiátorů a stoupaček pro lepší teplovodní topení se prováděla v naší části budovy v lednu. Byla komplikována menším požárem našeho musea. Obnova omítky celé budovy byla spojená s výměnou a lakováním oken, které u nás proběhlo také ve velmi chladné části roku. Dále nás postihla výměna vodovodních stoupaček, následovaná po kratším období klidu rekonstrukcí plynového potrubí. Nyní hrozila přeměna elektrického napětí. Všechny rekonstrukce se prováděly za plného provozu, který se udržoval s vypětím všech sil. Obvykle nám přinesly, kromě nepředstavitelného nepořádku a práce se stěhováním přeplněných místností, také ztrátu některého našeho zařízení, jako např. jediné sprchy pro zaměstnance (technické obtíže?), plynových kamen v laboratoři (bezpečnost) a v naší histologické posluchárně (došly peníze), ale zpravidla jsem měl dojem, že šlo jen o formu nátlaku, který měl urychlit naše stěhování do Motola.

Proto jsem opakovaně jednal s motolským ředitelstvím o možnosti úpravy některého starého pavilonu pro naše účely. Zdálo se, že uspěji a dostaneme rekonstruovanou přízemní budovu porodnice, ale za několik měsíců se naše naděje rozplynula. Ještě několik týdnů před svým odchodem do důchodu jsem odevzdával další z několika elaborátů s podklady pro další projekty nové stavby.

Nejistota o budoucím osudu našeho ústavu se projevila určitou nervozitou mezi zaměstnanci. V předposledním roce mého přednostování mě postupně vyrozuměly dvě asistentky – Dr Dudorkinová a Dr Julišová, že odejdou na jiná, pro ně perspektivnější místa. Do začátku školního roku 1991-92 jsme naštěstí získali nového asistenta – Dr Soukupa, který již měl určité pedagogické zkušenosti a o druhé místo se podělily starší sekundářky. Horší bylo, že současně s lékařkami daly výpověď čtyři zkušené laborantky, takže pak několik měsíců spočívala celá tíže provozu na zbylých obětavých pracovnicích, než se trochu zapracovaly nové síly.

Koncem roku 1992 skončila moje etapa vedení ústavu a předal jsem – vcelku s čistým svědomím – symbolické žezlo svému nástupci Romanu Kodetovi s přáním, aby mohl vybudovat ústav podle svých představ, což mně nebylo dopřáno. Výměna vedoucích ovšem byla spojena také s výměnou pracoven a s nutným stěhováním do místnůstky o ploše necelých 6 m2, kterou kdysi můj nástupce upravil svépomocí z bývalé umývárny. Pochopitelně jsem tam mohl složit jen nejnutnější přístroje a knihy. Přesto jsem tam vydržel dalších pět let.

Brzy nato se naše situace v Hlavově ústavu značně zlepšila, poté co byl jmenován správcem budovy prof. Miřejovský, který projevil větší pochopení pro naši svízelnou situaci a přenechal nám místnost zrušené chemické laboratoře. Také přestěhování soudního lékařství do bývalých vojenských objektů v Motole (odtud později na Bulovku) nám pomohlo. Konečně jsme mohli usadit nové lékaře, pro které jsme až dotud neměli místo, a kteří sídlili laskavostí prof. Hořejšího ve vypůjčené místnosti na gynekologické klinice v Londýnské ulici. Když však propukla v r. 1992 rekonstrukce elektrického vedení, využíval jsem sám po několik týdnů jejich pohostinství, protože na Albertově bylo boží dopuštění.

Uvolnění mezinárodních styků se projevilo bezprostředně po listopadové revoluci – dostávali jsme nejen pozvání k návštěvě různých vědeckých zasedání v sousedních zemích, ale i nabídky materiální pomoci. Např. z Vídně jsme přivezli několik výborných zánovních mikrotomů a desítky mikrotomových nožů, o které jsme se podělili s některými menšími patologiemi. V r. 1993 jsme založili vlastní odpočku mezinárodní společnosti našeho oboru „International Academy of Pathology“. I přes množství překážek v každodenním provozu jsme dále rozšiřovali paletu svých diagnostických metod. První na řadě byla imunohistologie. V polovině osmdesátých let jsme měli k disposici jen málo kvalitní antisera, takže zpočátku byla diagnostická výtěžnost malá, ovšem když se vrátil R. Kodet se zkušenostmi (a také několika vzorky) z Anglie, začala se ukazovat užitečnost této metody. Dalším podstatným krokem mého nástupce pak bylo úsilí o zavedení molekulárně biologických metod do diagnostiky nádorů, které blíže poznal za svého studijního pobytu v USA. Za tím účelem vyjednal v r. 1993 asistentu Soukupovi půlroční stáž u svých starých známých v Manchestru a po jeho návratu přijal novou pracovnici – absolventku přírodovědecké fakulty obeznámenou s metodikou PCR. V úzké spolupráci a s finanční podporou kliniky dětské onkologie se nejprve PCR zkoušela v roce 1994 pro bližší klasifikaci neuroblastomu a později, již s jinými pracovníky, pro rozlišení různých typů maligních lymfomů.

Rok 1994 přinesl významnou novinu i v naší pedagogické práci: začalo vyučování zahraničních studentů v angličtině. Z počátku jsem také vypomáhal při seminářích, ale později se ukázalo, že jazykové znalosti našich asistentů již jsou na tuto práci dostačující.

V příštím roce pak došlo k další historické události: spojení ústavu patologické anatomie a oddělení patologie motolské nemocnice primáře V. Zemana pod jednu střechu – zatím ovšem jenom symbolickou.

Stěhování do nového sídla ve 2. patře obrovského “modrého pavilonu” motolské nemocnice začalo v prvním lednovém týdnu 1998, kdy jsme dostali klíče od nových místností a v polovině února jsme již slavnostně odevzdávali klíče od všech místností v Hlavově ústavu, na který od té doby vzpomínáme – i přes různá protivenství tam zažitá, se značnou dávkou sentimentality a připomínáme si jeho příjemné stránky. Mezi ty především patřila atmosféra klidné universitní čtvrti se zahradami a parky obklopené památkami staré Prahy. Zimní východy slunce nad Karlovem, pohledy na zasněžené nebo kvetoucí stráně pod Apolinářem a starou porodnicí, daleké výhledy na Vyšehrad a kopce nad Smíchovem – to byly každodenní radosti, na které není možné zapomenout.

Přednosta

Prof. MUDr. Josef Zámečník, Ph.D.
tel.: 224 435 635                                       

Primář

MUDr. Petr Škapa, Ph.D.
tel.:  224 435 623

Vedoucí laborantka  

Vladimíra Kratinová
tel.: 224 435 626                                                

Obecné kontakty

tel.: 224 435 601
fax: 224 435 620
e-mail: patologie@fnmotol.cz, patologie@lfmotol.cuni.cz

Umístění

• Vedení ústavu a bioptický provoz – monoblok pro dospělé, uzel A, 2. patro
• Pitevní trakt – pavilon č. 11, informace na tel. 224 435 608